Plénum Ústavního soudu dne 12. července 2022 zamítlo návrh Nejvyššího soudu na zrušení § 108 odst. 1 zákona č. 182/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení (insolvenční zákon), ve znění pozdějších předpisů.

Napadené ustanovení, které je součástí insolvenčního zákona od července roku 2017, stanovuje věřitelům povinnost složit spolu s insolvenčním návrhem zálohu na náklady řízení. Nejvyšší soud podal návrh jeho zrušení, neboť se domnívá, že je v rozporu s ústavním pořádkem České republiky. Zákon podle něj nezohledňuje reálnou potřebnost zálohy pro další chod insolvenčního řízení, charakter pohledávky ani majetkové poměry věřitele. Jeho stěžejní námitkou pak je, že napadené ustanovení brání v přístupu k soudu (čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod) a porušuje princip rovnosti účastníků řízení (čl. 37 odst. 3 Listiny). Konečně byl namítán i rozpor s čl. 26 odst. 1 Listiny, který zakotvuje mj. i právo podnikat.

Zavedení zálohy na náklady insolvenčního řízení, jako institutu sledujícího eventuálně i reparační funkci, je dle názoru Ústavního soudu ústavněprávně ospravedlnitelné. Jiné možnosti nabízené proti podávání šikanózních věřitelských návrhů, jako např. přiznání zadostiučinění za nemajetkovou újmu způsobenou zásahem do dobré pověsti osoby, proti níž byl podán insolvenční návrh odmítnutý pak pro zjevnou bezdůvodnost vinou insolvenčního navrhovatele, či uložení sankce sledující stejný účel, zjevně nedokázaly zamezit negativním účinkům takového podání, zejména diskreditaci údajného dlužníka.

Řádný průběh insolvenčního řízení je i v zájmu insolvenčního věřitele, který tím, že řízení vyvolal, může nést povinnost úhrady části dlužníkem případně nepokrytých nákladů. Riziko možného nevrácení zálohy lze při patřičné bdělosti insolvenčního věřitele omezit či eliminovat na akceptovatelnou úroveň.