Za současné ekonomické situace se bohužel čím dál častěji musí členové statutárních orgánů korporací vypořádat s otázkou, jak postupovat v situaci, kdy hrozí úpadek korporace či se dokonce v úpadku již nachází.

Ozdravná opatření, která je orgán korporace povinen k odvrácení hrozby úpadku učinit, nejsou legislativně vymezena. Zákon pouze upravuje povinnost členů statutárních orgánů přijmout v souladu s péčí řádného hospodáře veškerá potřebná a rozumně předpokládatelná opatření. Povinnost jednat s péčí řádného hospodáře pak mají členové statutárního orgánu po celou dobu výkonu své funkce. V době úpadku či hrozícího úpadku však v jejím rámci vznikají i následující povinnosti:

• podniknout opatření k odvrácení hrozícího úpadku
• svolat valnou hromadu
• podat insolvenční návrh

Právní předpisy členu statutárního orgánu korporace nestanoví povinnost hrozící úpadek odvrátit, ale vyvinout úsilí k jeho odvrácení. Člen statutárního orgánu je tedy povinen především rozhodnout, jaká je efektivní reakce na hrozící úpadek. To znamená, že i v případě, kdy korporace nakonec v úpadku skončí, může být uvedená povinnost člena statutárního orgánu splněna.

Pokud by se ani přes přijatá opatření nepodařilo úpadek korporace odvrátit, mělo by bez zbytečného odkladu následovat podání insolvenčního návrhu. Nesplnění této povinnosti je pak spojeno především se vznikem odpovědnosti za újmu vzniklou v takovém důsledku věřitelům korporace. Rozsah této újmy dle insolvenčního zákona odpovídá rozdílu mezi v insolvenčním řízení zjištěnou výší pohledávky přihlášené věřitelem k uspokojení a částkou, kterou věřitel v insolvenčním řízení na uspokojení této pohledávky obdržel.

Nelze tedy než doporučit, aby členové statutárních orgánů pečlivě sledovali ekonomickou situaci korporace, a v případě, že i přes veškerou jejich snahu dojde k jejímu úpadku, neodkládali podání insolvenčního návrhu.