Druhý senát Ústavního soudu se ve svém nedávném nálezu sp. zn. II. ÚS 82/23 zabýval právem osob se zdravotním postižením na přístup k soudu podle čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod.
Stěžovatel se ústavní stížností domáhal zrušení soudních rozhodnutí, kterými mu byl jmenován procesní opatrovník v průběhu pracovněprávního sporu. Důvodem jmenování bylo zdravotní postižení stěžovatele. Ten byl přesvědčen, že soudy svým postupem porušily jeho právo na spravedlivý proces, neboť k ustanovení opatrovníka chyběl zákonný důvod. Byla mu tím tedy fakticky odebrána možnost v řízení obhájit svá práva.
Ústavní soud stížnosti stěžovatele vyhověl, protože shledal porušení práva stěžovatele na přístup k soudu. Procesní způsobilost je v zákoně vymezena jako možnost samostatně právně jednat před soudem a obecně je navázána na svéprávnost osoby. Pokud jednotlivec jako účastník řízení nemůže samostatně jednat před soudem, pak musí být zastoupen zákonným zástupcem nebo opatrovníkem.
K osobám s duševním postižením však nelze přistupovat pouze v návaznosti na rozsah jejich svéprávnosti podle hmotného práva. To samé platí pro posuzování jejich schopnosti samostatně jednat před soudem. „Automatický“ přístup soudů k osobám se zdravotním postižením ostatně Ústavní soud již v minulosti několikrát zkritizoval.
Soudy by měly zkoumat, zda je osoba s duševním postižením schopna sama se řízení účinně účastnit a uplatňovat svá práva. Pokud tomu tak není, je soud povinen přijmout odpovídající opatření umožňující této osobě rovnoprávné uplatňování jejích práv v řízení. To obvykle znamená zastoupení opatrovníkem či zástupcem z řad advokátů. Otázkou, zda je účastník fakticky schopen se řízení účinně účastnit a samostatně v něm jednat před soudem a zda není nutné přijmout potřebná opatření, se přitom soud musí zabývat, jakmile se dozví, že účastníkem řízení je osoba s duševním postižením.
Ústavní soud proto uzavřel, že oprávnění soudu ustanovit účastníkovi procesního opatrovníka pro řízení před soudem z důvodu jeho údajné duševní poruchy, není vázáno na předchozí omezení či zbavení hmotněprávní svéprávnosti tohoto účastníka. Za nepřiměřenou z hlediska ochrany základních procesních práv účastníků řízení však lze obvykle označit situaci, ve které soud takto postupuje proti výslovné vůli účastníka, který jinak svá práva v řízení hájí – byť tak činí specifickým způsobem, aniž by se soud jakkoliv zabýval hmotněprávní svéprávností dotčeného účastníka. Jestliže soud trvá na tom, že je osoba s duševním postižením nezpůsobilá výhradně ve vztahu k předmětnému soudnímu řízení, musí tento výjimečný stav odpovídajícím a přesvědčivým způsobem zdůvodnit.