Ve smluvních vztazích se vyskytují situace, kdy jedna ze stran zpochybňuje smlouvu tím, že při jejím uzavírání jednala v omylu. Nejvyšší soud se zabýval rozdílem mezi jednáním v omylu a nepřesností v projevu vůle jednající strany, kterou lze odstranit výkladem.

Nejvyšší soud ve svém rozsudku dospěl mj. k závěru, že omyl je třeba odlišovat od případů tzv. falsae demonstratio, tj. případů, kdy jedna strana učiní projev, který má objektivně jiný význam, než který mu sama přisuzovala. Pokud adresát jednání jednal v důvěře v tento objektivní význam právního jednání, je relevantní právě tento objektivní význam. Jednající strana se tudíž nacházela v omylu. Pokud ale adresát znal skutečnou vůli jednajícího, je relevantní tato skutečná vůle. Objektivní význam jednání je pouhá falsa demonstratio; v takovém případě nejde vůbec o případ omylu.

Nejvyšší soud uzavřel, že omyl jednajícího nevyvolává následky neplatnosti, byla-li nebo musela-li být adresátovi právního jednání skutečná vůle jednajícího známa. Při výkladu je nutno podle standardních výkladových pravidel upřednostnit skutečnou vůli jednajícího před jejím vnějším projevem, včetně objektivního významu užitých slov.